Nejstarší míčová hra světa „ulama“. Brutální a někdy stála i životy
Foto: Adrian Hernandez / Creative commons, CC-BY-SA
Nejstarší známý sport na světě s názvem ulama se hrál tisíciletí před prvními řeckými olympijskými hrami. I přes některé drastické prvky se přitom jeho modernizovaná podoba těší oblibě i dnes.
První den Olympijských her v Mexico City pořádaných v roce 1968 mohly miliony ohromených diváků po celém světě vidět jedinečnou exhibiční hru s míčem známou jako ulama. Hra, při níž se míč odpaluje bokem, je přežitkem předkolumbovské hry ullamaliztli, která byla oblíbená mezi národy Mayů a Aztéků.
Tisíciletá historie sportu
Historie této tradiční jihoamerické míčové hry je se začala psát před zhruba 3 500 lety. Tomuto odhadu nasvědčuje nález hřiště v oblasti Paso de la Amada v mexickém státě Chiapas, jehož stáří odpovídá době okolo roku 1400 př. n. l. Jen v Mezoamerice se nachází celkem asi 2 000 hřišť pro ulamu.
Vědci hře přisuzují různé významy: dějiště rekonstrukcí kosmických bitev mezi nebeskými tělesy, rituál plodnosti, válečný obřad, umocnění politické moci, obětiště apod. Po analýze podobnosti rozmanitých konstrukčních vzorů a stylů hry však lze potvrdit, že míčová hra byla aktivitou spojenou s kosmologií společnou všem národům regionu. Měla být hřištěm podsvětí, jakýsi protikladem nebes, kam každou noc odcházelo slunce z oblohy. Hra tak představovala boj mezi dnem a nocí, a tak souvisela i s lidskými krvavými oběťmi, které měly udržet slunce v pohybu na obloze.
Lidské oběti ke hře neoddělitelně patřily
Říká se, že míč představoval hlavu obětované oběti. Symbolika míče se pak z ulamy přenesla i do dalších míčových her, které známe i z poněkud „novodobější“ historie. V Tenochtitlánu se hřiště s míčem nacházelo na úpatí krví potřísněných schodů chrámu a samotná hra s míčem se často stávala scénou obětování. Předpokládá se, že obětován mohl být i trenér, který prohrál, nebo dokonce celý tým. Někteří historici však tuto teorii zpochybňují. Jelikož obětování bylo ctí a nikoliv trestem, je také docela možné, že o život po zápase přišel naopak tým vítězů.
Pravidla hry
Míč neboli ulli byl vyroben z tvrdé gumy a vážil lehce přes 4 kg. Vzhledem k drsnému povrchu hřiště nosili hráči ochranné pomůcky. Hráči nosili chrániče z jelení kůže na bradu, boky, stehna, ruce a tváře. I s touto ochranou hráči končili hru potlučení a krvácející, protože se často do soubojů pouštěli celým svým tělem.
Týmy proti sobě stály na opačných stranách hřiště. Cílem bylo dostat míč skrz kamennou obruč. To bylo nesmírně obtížné, a tak pokud se tak skutečně stalo, hra končila. Dalším důležitým pravidlem bylo, že míč se nikdy nesměl dotknout země. Hráči nesměli míč držet ani se ho dotýkat rukama. Používaly se pouze lokty, kolena, boky a hlava. Díky tomu byla hra velmi rychlá a akční.
Protože bylo velmi těžké dostat míč skrz obruče, existovaly i další možnosti. Hráči mohli trefit jednu ze šesti značek po stranách hřiště. Dostávali také body za šikovnost a nechyběly trestné body za fauly. Nedílnou součástí hry pak bylo sázení na vítěze. V sázce byly nejrůznější věci – od cenností až po vlastní děti. Jednalo se o jakousi formu dobrovolného otroctví, které v té době bylo poměrně běžné.
Politika
Vzhledem k tomu, že ulama se často hrála i na mezikmenové úrovni, často získala politický význam. Výhra nebo prohra se v tomto případě brala vážně a mohla mít značné dopady na fungování města. Občas se zápas stal záminkou k atentátu nebo útoku. Naopak ale mnohdy měla i mírové účely. Králové často vsázeli celé městské čtvrti, a stávalo se tak, že se ulama hrála například o tržiště či o královské zahrady.
Dnešní podoba ulamy
Současná ulama je podobná aztécké verzi této mezoamerické hry. Existuje mnoho variant, jelikož pravidla se v průběhu let různě upravovala, aby bylo možné je přenést i do dnešního sportu. Mnoho hráčů dnes tvoří děti a je běžné, že se hry účastní také ženy. Nejznámější zemí, kde se ulama hraje i dnes, je mexický stát Sinaloa.
