Eskymácké ženy přepravovaly ve člunu těžké zásoby na dlouhou zimu i celé rodiny. Kde byli jejich muži?
Foto: J.J. O'Neill - Canadian Museum of History / Creative commons, CC-BY-SA,https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs
Umiaq (umiak), rodinný člun Inuitů pro dlouhé plavby, je zřejmě stejně starý jako samotná inuitská kultura. Rozšíření Inuitů od dálné Sibiře až po východní Grónsko by bylo bez tohoto plavidla nemyslitelné.
Člun je znám všude a jeho označení je víceméně stejné v celé inuitské oblasti. Tvar a účel se mění – od užších umiaqů na Aljašce, které používaly k lovu velkých velryb, až po širší, prostornější dopravní lodě v Grónsku, popisuje ve své knize Střípky grónské kultury Ole G. Jensen, dánský spisovatel a fotograf, dlouholetý ředitel grónských muzeí, expertní znalec místní kultury a umění a milovník největšího ostrova světa. Knihu z dánštiny do češtiny přeložil Zdeněk Lyčka.
Pozemské statky i lidi
Umiaqu se říká také člun pro ženy, protože v něm pádlovaly ženy, zatímco muži pluli vedle nich na kajacích. Vešly se do něj pozemské statky celé rodiny – domácí nářadí, děti a případně psi, letní stany a další věci. V umiaqu sedávaly u pádel čtyři ženy a do jisté míry se k pohonu používala i plachta, vysvětluje odvěkou tradici Jensen.
Nezbytná doprava k civilizaci
Umiaq byl letní dopravní prostředek, pro Gróňany zcela nezbytný. V tak rozsáhlé zemi s hlubokými fjordy a mnoha ostrovy v šérách (typické pro oblasti pleistocénního kontinentálního zalednění a charakteristické častými oblíky, vystupující dnes nad hladinu jako nízké ostrůvky – šéry – pozn. autora) bylo zapotřebí – tenkrát jako nyní – dopravního prostředku, který by dokázal převézt celou rodinu na velké vzdálenosti.
Lidé se setkávali na lovištích nebo na významných letních sešlostech. Na návštěvy v rodinách a letní schůzky, během nichž poznávali nové lidi, vyměňovali si novinky a uzavírali dohody na příští rok, se po zimní izolaci všichni s velkým očekáváním těšili.
Všichni za kořistí
Podle Jensena rodiny vyplouvaly společně, aby doplnily zásoby. Jarní tah tuleňů podél nejvzdálenějších ostrovů, kde se sušilo maso, lov huňáčků a později lov pstruhů a sobů ve vnitrozemí byly součástí celoročního životního rytmu.
Návrat i s trhlinou
Během pozdního léta, než se vytvořily nebezpečné podzimní tenké vrstvy ledu, se lodě vracely zpátky, plně naložené zásobami na dlouhou zimu. Trhlina nebo díra v kůži nemusely být osudné, Inuité do nich nacpali kus tuku, a když loď přistála u břehu, mohli ji snadno opravit jehlou a šlachami, které vozili vždy v horní části nákladu.
Uveze těžké, ale těžký není
Přestože člun pro ženy je v Grónsku převážně nákladním plavidlem, které uveze mnoho kilogramů, má lehkou konstrukci a lze jej přenášet po pevnině či vynést na kru, pokud led náhle uzavře cestu.
Multifunkční využití
Během cesty k letním tábořištím, která často trvala několik dní, se umiaq používal také jako noční útočiště. Inuité jej vynesli na břeh, obrátili dnem vzhůru a podepřeli na jedné straně krátkým kolíkem, čímž vzniklo rychlé a vhodné závětří k přenocování. Totéž samozřejmě platilo i tehdy, když posádku cestou přepadlo špatné počasí – bouře nebo déšť, dozvídáme se v Jensenově publikaci Střípky grónské kultury.
Průsvitná kůže
Za bílé letní noci bylo určitě hezké, když světlo procházelo tenkým koženým potahem umiaqu a na zlaté kůži se jako tmavé pravidelné vzory rýsovaly jeho výztuže. (Kůže byly převážně z tuleňů či jiných zvířat – pozn.).
500 let, 11 metrů – nejstarší loď nalezená v Grónsku
Nejstarší v Grónsku známý umiaq, který je zároveň nejstarší na světě, je 500 let starý člun nalezený koncem 40. let minulého století v Pearyho zemi na severovýchodě Grónska. Je to zároveň nejstarší loď nalezená v Grónsku, měří 11 metrů. Je užší než umiaqy, které se v Grónsku běžně používaly, a více se podobá typu, který sloužil na Aljašce k lovu velryb. Z pochopitelných důvodů nevíme, zda má za sebou celou pouť z Aljašky do východního Grónska, ale je to docela dobře možné.
Potomci vyrobili kopii
V Muzeu vikingských lodí v Roskilde nedaleko Kodaně byla v roce 1980 vyrobena kopie tohoto starého člunu. Postavili ji přímo v muzeu starší Gróňané z oblasti Nanortaliku v jižním Grónsku.
Umiaq se používal ještě před 50–60 lety, nyní je však již úplně nahrazen motorovými čluny. Proto je stále obtížnější nalézt lidi, kteří vědí, jak se taková loď stavěla, uzavírá Ole Jensen pojednání o dámských lodích ve své knize Střípky grónské kultury.