Úraz ve středověku byl jen polovinou bolesti, tou druhou byla „operace“: Poznal na vlastní kůži truchlící český král

Středověcí evropští panovníci poznávali křehkost své tělesné schránky zdaleka nejenom v soubojích. Vážné úrazy se nevyhýbaly ani nositelům české koruny. Zranění králů mohla mít důsledky pro celou zemi.

Za vlády Václava I. (1205-1253) se z Prahy stává ráj minesengrů. I díky jeho choti Kunhutě Štaufské (asi 1200-1248), dceři římského krále, sem proniká rytířská kultura ze Západu. „Byl mysli šlechetné, liboval si v krásném umění tak, že nejen básníky a umělce při svém dvoře choval, než i sám básně skládal,“ oslavuje krále pozdější autor. „Mimo tyto kratochvíle byla mu honba zábavou nejmilejší,“ uvádí k jeho další zálibě. A právě při honu na vysokou se Václavovi přihodí téměř fatální nehoda.

Odešli tři nejbližší

Krále Václav naprosto zdrtila zpráva, že 3. ledna 1247 zemřel jeho teprve dvacetiletý syn Vladislav. Již druhé úmrtí blízkého člověka, se kterým se musel nějakým způsobem vyrovnat. O sedm let dříve zemřela jeho milovaná matka Konstancie Uherská, která mu byla vzorem silné a ušlechtilé osobnosti. Proto není divu, že po její smrti v roce 1240 Václavova politika podle kronikářů „zmalátněla a ochabla“.

Smrt prvorozeného syna Vladislava v roce nesla královna Kunhuta zřejmě lépe než její manžel. Přesto syna na onen svět brzy následovala. Václav a nyní již jeho jediný dědic Přemysl k sobě nenašli cestu a královna je už nestačila usmířit. Kunhuta Štaufská zemřela 13. září 1248, uprostřed bojů manžela a syna o moc. Ani jeden z nich se nezúčastnil jejího pohřbu. Pohřbená je v Anežském klášteře

Vládnutí na druhé koleji

Král tak odsunul politiku na vedlejší kolej a začal se věnovat věcem, které ho opravdu bavily – lovu. Začal trávit čím dál více času mimo Prahu, odjížděl do křivoklátských lesů a na malé lovecké zámečky. Při jedné z loveckých výprav se mu stala nehoda.

Práce pro "chirurgy"

Pravděpodobně v roce 1247, kdy už je Václavovi přes 40 let, si se svou družinou jako obvykle vyrazí do křivoklátských lesů na lov. Během jedné divoké jízdy za zvěří s kopýtky se český král napíchne levým okem na větev (je možné, že ho i prudce šlehla).

Samotný úraz je ve středověku jen polovinou bolesti. Tu druhou představuje operace. Kronikář František Pražský o této události následně píše: „Jednoho dne, když v lese pronásledoval zvěř, byl větví stromu těžce raněn do oka. Když to chtěli lékaři a chirurgové ošetřit, nařízli ono poraněné oko, aby mohli větvičku vyjmout, čímž byl král zbaven schopnosti na toto oko vidět“. Václav I. byl nadále nazýván přídomkem Jednooký.