Volební právo pro ženy. Nemáme ho dlouho a stále ne všude
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Volební právo považujeme u nás v dnešním světě za samozřejmost. I přes to, že naše země patří mezi ty státy, které neměly problém nechat ženy volit, je to teprve něco málo přes 100 let, co je jim to umožněno.
Pojďme teď zpět a podívejme se, jak vznikalo volební právo žen v nejsledovanějším případu. Asi nemusíme nikomu napovídat, že naše cesta začíná ve Spojených státech amerických, kde první odboje za volební právo pro ženy začaly již někdy okolo let 1820-1830. V těchto dobách se rozhodně nedostal k volbám kdokoli, platil zde totiž zákon, který ukládal voliči vlastnit požadované statky. Tudíž, volby byly záležitostí spíše smetánky.
Postupně začaly vznikat různé organizace pro práva různých vrstev společnosti, a to včetně tehdy ještě legálních otroků, v nichž se více či méně angažovaly i ženy. Ty si postupně začaly uvědomovat, že i ony mají svá práva, až se nakonec v New Yorku roku 1848 uskutečnil první sjezd bojovníků za ženská práva. Ten vznikl na popud Elizabeth Cady Stantosové a Lucretie Mottové. Zde byla sepsána deklarace, jenž hlásá: „Považujeme za samozřejmé, že všichni muži a ženy byli stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, mezi něž patří život, svoboda a hledání štěstí “.
Rok 1850 znamenal díky vypuknutí občanské války stopku v boji za ženská práva. Avšak válka měla pozitivní dopad na jinou skupinu obyvatel. Roku 1868 vstoupil v platnost 14. dodatek, který rozšiřuje ochranu ústavy na všechny občany bez rozdílu barvy pleti. Občané jsou však k nevoli žen definováni pouze jako muži. O dva roky později následoval dodatek 15., který zaručuje černochům volební právo. Někteří bojovníci za ženská práva chtěli před schválením 15. dodatku využít situace, a pod záminkou, že ženské hlasy dokážou při volbách přebít ty černošské, docházelo k pokusům ovlivnit jižanské státy ke vložení žen do tohoto dodatku.
Za tyto politické tlaky byla zodpovědná Národní asociace za volební práva žen pod taktovkou Elizabeth Cady Stantonové a Susan B. Anthonyové. Druhá část zastánců žen, kteří věřili, že nemá smysl ohrožovat práva černochů svými zájmy, založili Americkou asociaci za volební právo žen. Nepřátelství těchto dvou asociací trvalo do roku 1890, kdy se po smíru obě skupiny spojily pod Národní americkou asociaci za volební právo žen, jejíž ředitelkou se stala právě Stantonová.
Asociace změnila image a místo argumentu, že si ženy zaslouží stejná práva jako muži, protože jsou si s muži sobě rovni, začínají říkat, že jejich názory jsou odlišné, a tudíž i přínosné pro celou společnost.
Koncem 19. století nastal první zlom v úsilí asociace, když státy Idaho a Utah daly ženám právo volit. Roku 1910 se přidávají další severozápadní státy, avšak východ a jih Spojených států amerických prozatím odolávaly. Celou situaci přibrzdila první světová válka, která jen nakrátko odložila to, co již bylo neodkladné. 18. srpna roku 1920 byl ratifikován 19. dodatek ústavy, díky kterému se druhého listopadu téhož roku zúčastnilo svých prvních voleb na 8 milionů žen.
Spojené státy Americké nebyly však ani zdaleka první, kdo povolil ženám přístup k volebním urnám. Jako první se v tomto ohledu blýskl Nový Zéland a jejich odnože Niue a Tokelau. Stalo se tak již roku 1893. Roku 1906 se přidalo Finsko a o rok později i Norsko. Mimochodem naše území se připojilo až roku 1920 stejně jako již zmiňované USA. Jsou ale i státy, které si daly s právy pro ženy načas. Mezi tři největší „opozdilce“ patří Spojené Arabské Emiráty (2006), Hong Kong (2007) a Saudská Arábie (2011). Brunej je posledním státem, kde ženám není dovoleno volit. Nutno podotknout, že se stále najdou místa, kde i přes to, že oficiálně ženy volební právo mají, bývají stále často utlačovány. Podobné problémy má například Afghánistán, kde byla dokonce práva žen během let 1996-2001, za vlády Talibanu, odvolána.