Všechny cesty vedou do Říma. Zdá se, že za starého Říma šlo stavění dálnic a silnic lépe než dnes
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Antičtí Římané byli skutečnými mistry ve stavbě silnic a dálnic. Hustá síť komunikací měřila více než 400 000 km a propojovala 113 římských provincií. Některé cesty a silniční mosty se dochovaly dodnes a slouží jako turistické atrakce.
Římané jako starověcí mistři silničáři
Rozsáhlá komunikační síť neměla v antickém světě konkurenci
Rčení „všechny cesty vedou Říma“ dobře popisuje rozsáhlý systém antických komunikací. V době největší slávy říše vedlo z hlavního města 29 širokých vojenských dálnic, které se větvily do 372 velkých silnic a propojovaly 113 římských provincií. Celková délka těchto tras dosahovala více než 400 000 km, z toho bylo více než 80 500 km vydlážděno. Důvodem výstavby římských silnic bylo udržení a rozvoj římského státu, zejména rychlý pohyb armád a jejich zásobování, dále také pohyb úředníků a obchodního zboží.
Významné trasy propojovaly celou říši
První a nejznámější z velkých římských dálnic, Via Appia, začala být budována v roce 312 př. n. l. a propojovala Řím s jihem Itálie. Začátkem 2. století př. n. l. vedly z Říma další čtyři dálnice – Via Aurelia, Via Flaminia, Via Valeria a Via Latina. Další významnou trasou byla Via Domitia, první spojnice mezi Itálií a Hispánií, která vedla z Urgena do Narbonu. A také Via Egnatia, která se vinula přes Albánii, Makedonii, Řecko a část Turecka.
Ve slavném itineráři císaře Antonia stojí tento vyčerpávající popis římské komunikační sítě: „S výjimkou některých odlehlých částí, jako je Británie severně od zdi [myšlen Hadriánův val], Dacie a určité provincie na východ od Eufratu, je celá říše protknutá těmito cestami. Stěží existuje okres, kam bychom mohli vyslat římského úředníka, ať už civilního nebo vojenského, a kde bychom nenašli silnice. Dosahují zdí v Británii; vedou podél Rýna, Dunaje a Eufratu a pokrývají jako síť všechny vnitřní provincie impéria.“
Dvě tisíciletí a pořád stojí – v čem jsou lepší než dnešní silnice?
Římské silnice jsou dokladem obrovské vyspělosti římské civilizace. Z inženýrského hlediska byly dokonalé – vyznačovaly se přímostí, pevnými základy a skvělým odvodněním.
Tvořilo je několik vrstev materiálu a kvalitní beton
Původně byly římské cesty prašné a v době dešťů blátivé. To však nemohlo být dostatečné pro zajištění rychlého přesunu a zásobování římských legií čítajících tisíce mužů. Od 4. století proto začalo postupné přestavování těchto cest v široké zpevněné silnice. V místě cesty bylo vykopáno široké koryto, jehož povrch byl nejprve udusán. Následovala vrstva zhutněného hrubého štěrku, poté zhutněná vrstva jemnější štěrkové frakce a následně vrstva betonu, která sloužila k vyrovnání povrchu do roviny. Římský beton byl velmi kvalitní a připomínal dnešní betonové směsi. Vyráběl se z pucolánu (sopečného popela) a vápna.
Povrch byl precizně vydlážděný a vyspádovaný
Finální pochozí vrstva byla tvořena dlažebními kostkami z čediče (sopečná vyvřelina), které do sebe přesně zapadaly. Aby na cestách nestála voda, byl povrch vyspádován do oblouku od středu cesty k jejím okrajům. Kraj silnice zpevňoval kamenný obrubník. Mimořádnou dlouhověkost cest zajišťoval beton, který sloužil jako pojivo dlažebních kostek. Cementová hmota se sice časem vydrolila, ale kamenné dláždění drží dodnes.
Šířku silnic striktně nařizoval zákon
Šířku římských silnic ustavoval „zákon dvanácti desek“, který vznikl okolo roku 450 př. n. l. Každá veřejná cesta musela měřit na šířku alespoň 8 římských stop (cca 2,5 metru). Později však dosahovaly veřejné venkovské silnice šířky 12 stop, aby mohly bez omezení vedle sebe projet dva dvoukolové vozy.
Via Appia, nejdelší a nejslavnější z antických cest
Historie její výstavby
Via Appia byla první z velkých římských dálnic vedoucích z Říma. Její stavbu zahájil v roce 312 př. n. l. cenzor Appius Claudius Caesus, po kterém cesta získala své jméno. Prvotním cílem stavby bylo propojit hlavní metropoli s městem Capua, které leží necelých 200 km jižně od Říma. Postupně byla Via Appia rozšiřována a až v roce 191 př. n. l. dosáhla přístavu Brindisi na úplném jihu Itálie, kde se napojila na silnici Via Latina. Via Appia dosahovala šířky v průměru 20 římských stop (cca 6 metrů). Po dokončení měřila úctyhodných 563 km a stala se jednou z nejdůležitějších tepen říše a pomyslnou branou na východ. Římští básníci Horác a Statius silnici oslavovali ve svých dílech a nazvali ji „longarum regina viarum“ neboli „královna dálnic“.
Zajímavosti
- Julius Caesar se v roce 66 př. n. l. stal jejím kurátorem, a aby získal rozhodující volební hlasy, půjčil si značnou částku na její obnovu.
- Nejpozoruhodnější z legend, která se váže k Via Appia, praví, že se hned za branami Říma na této cestě zjevil Ježíš prchajícímu svatému Petrovi. „Quo vadis, Domine?“ (Kam kráčíš, Pane?) zeptat se Petr Ježíše a Ježíš mu odpověděl: „Venio iterum crucifigi.“ (Přicházím se dát podruhé ukřižovat.). Petr se zastyděl a vrátil se do města, kde byl zajat a ukřižován.
- Okolí Via Appia bylo oblíbeným místem výstavby hrobek a katakomb, z nichž mnohé dodnes stojí, včetně mauzolea Cecilie Metella, katakomby San Callisto a katakomby sv. Šebestiána.