Personál Všeobecné nemocnice spal v pokoji s pacienty. Jen nemocní vzteklinou měli vlastní domek
Foto: VitVit / Creative commons, CC-BY-SA
Na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí) jen závěs dělil spící pacienty a lékaře, jež otop a svíčky dostali, aby se zahřáli. Infekční pacienti měli svá místa, i blázni, které ošetřovali pouze muži. Dal se připlatit „nadstandard“ a někdo měl ošetření zdarma. Pro ošetřovatele byla práce zde doslova za trest.
„Všeobecná fakultní nemocnice v Praze (VFN) patří k největším a nejvýznamnějším zdravotnickým zařízením v ČR. Od svého vzniku za císaře Josefa II. prošla velkým vývojem, působily v ní významné lékařské kapacity. Poskytuje nejen základní i specializovanou léčbu, ale je i vzdělávacím a výzkumným zařízením. Ústavy a kliniky VFN se nacházejí po celé Praze i mimo ni, ale nejstarší jsou v Praze 2 (Karlovo náměstí, Ke Karlovu, Apolinářská),“ uvádí se v online Encyklopedii Prahy 2 (kulturně historické dědictví).
Jak bylo řečeno v úvodu, Všeobecnou nemocnici založil jako první pražské státní zdravotnické zařízení Josef II. a dal jí k dispozici zrušený ústav pro zchudlé šlechtičny a sousední dům U Houžvičků (čp. 499b). Sloužila jí přestavěná hlavní budova (jejíž rekonstrukce vyšla dráž, než kolik by stála budova nová), nově postavený ústav pro choromyslné a za ním umístěný „domek" pro nemocné vzteklinou. K nemocnici patřila také kaple, uvádí Stanislava Jarolímková v knize Co v průvodcích nebývá, aneb, Historie Prahy k snadnému zapamatování.
Dnes je součástí areálu VFN i sousední slavný Faustův dům (Mladotovský palác), který využívá též 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Podle online Encyklopedii Prahy 2 bývalé pražské sídlo Opavských vévodů stálo na místě dnešního Mladotovského paláce již při zakládání Nového Města pražského a stalo se tak součástí tehdejšího Dobytčího trhu, v současnosti Karlova náměstí. Barokní podoba paláce pochází z období 18. století, kdy majiteli byli Mladotové.
Tehdejší nemocnice začala přijímat pacienty 1. prosince 1790 nebo 2. ledna roku 1791; měla původně zřejmě 300 lůžek a prvním pacientem byl prý jistý Vojtěch Drahota. Odmítnuti byli pouze ti pacienti, kteří trpěli nevyléčitelnou chorobou. Zpočátku zde byly hospitalizovány i docela malé děti, později však byla stanovena hranice čtyř let (kromě pacientů s neštovicemi), uvádí Jarolímková.
Nadstandard i podpora
Kdo si chtěl přilepšit na stravě či zdravotnické péči, mohl si připlatit. Za čeledíny a služky měli hradit léčení jejich zaměstnavatelé, řemeslníkům měly přispívat cechy, ale lidé, kteří žili z podpory a přinesli si ze svého farního okrsku osvědčení chudoby, byli ošetřováni zdarma; po dobu pobytu v nemocnici jim však byla zastavena výplata podpory, dozvídáme se i z Archivu hlavního města Prahy.
Progresivní vývoj
Výrazem pokroku a moderního pojetí Všeobecné nemocnice bylo nejen to, že od roku 1897 se tu používaly první rentgenové přístroje, ale i to, že od 70. let 19. století umísťovala pacienty s infekčními chorobami izolovaně, což v té době rozhodně nebylo samozřejmostí.
Personál a pacient „jedno“ jsou
Nemocniční personál bydlel v pokojích pro pacienty, od sebe byli odděleni pouze závěsem. Kromě platu dostávali zaměstnanci příděl otop na zahřátí a svíčky. Jedině v ústavu choromyslných měli zdravotníci k dispozici oddělené pokoje.
V blázinci měl každý „své“ místo
Psychicky nemocní pacienti v ústavu pro choromyslné se důsledně oddělovali - mužští a ženští pacienti zvlášť. Budova měla zamřížovaná okna, některé pokoje byly vypolštářovány a lůžka byla vybavena popruhy. Podle Jarolímkové „mohli být pacienti sice přijímáni inkognito, ale soud či magistrát musel potvrdit, že o jejich pobytu v nemocnici ví; mělo to zřejmě zabránit zneužívání tohoto zařízení k ,odkládání´ nepohodlných rodinných příslušníků. Ošetřovateli v této části nemocnice mohli být pouze ženatí muži, protože pečovali i o ženské pacienty.“
Profesní hierarchie
V nemocnici pracovali lékaři, tzv. ranlékaři, kteří směli ošetřovat pouze tzv. vnější nemoci, dále to byli podranlékaři a ošetřovatelé; těmi bývali zpočátku výlučně muži. Zájem o práci lékaře a ranlékaře byl velký, protože zajišťovala stálý, byť ne příliš vysoký příjem. Nižší zdravotnický personál měl život „jako řeholi, protože v nemocnici musel být ve dne v noci a na vycházky potřeboval propustky. Nadřízení měli dokonce údajně dovoleno své podřízené tělesně trestat - což prý bylo zrušeno teprve ve třicátých letech 19. století!,“ popisuje Stanislava Jarolímková na základě dobových informací.
Bílé prvenství
Se Všeobecnou nemocnicí souvisí ještě jedna zajímavost: v roce 1895 v ní prý začali lékaři jako první používat bílé lékařské pláště. Do té doby lékaři nepracovali v bílých pláštích, občas více připomínali řezníky, řekla Alena Jindrová, kurátorka výstavy o historii zdravotnictví v Havlíčkově Brodě (tehdejším Německém Brodě), která proběhla vloni v létě v Muzeu Vysočina: „Bílé oblečení se začalo více používat na konci 19. století, ale ještě dlouho nebylo standardem. V bílém nechodili ani lékárníci, ti nosili černý oblek. Dlouho neexistovalo žádné profesní oblečení, snad jen klášterní sestry měly svůj úbor“.