„Vypadala božsky, to nebude Češka“: Příběh proti stárnutí aneb Prosmát se životem

Před lety jsem četla úvodník jednoho známého českého dámského časopisu, který má v podnázvu Život začíná ve třiceti. Její šéfredaktorka tehdy napsala krásný krátký, ale o to emotivnější, editorial, který si od té doby čas od času (většinou, když si myslím, že se všechna příkoří světa se dějí pouze mně) znovu čítávám. Vždy mi přinese zamyšlení a povzbuzení. Předávám ho dál…

„Mám jednu takovou úchylku – ráda pozoruju lidi a přiřazuju si k nim příběhy. Občas se fantazií nechám unést tak, že se přestanu ovládat a na objekt svého zájmu doslova civím. Jako onehdy v tramvaji. Naproti mně se usadila starší dáma, mohlo jí být tak osmdesát. Měla vrásky, ale přesto její tvář krášlil jemný make-up. Vypadala božsky. Kabát v barvě velbloudí srsti sladila s botami ve stejném odstínu a jako barevný akcent zvolila vínovou kabelku, ze které vytáhla zrcátko, aby si upravila neposlušnou kadeř, která jí padala do tváře. V celé její osobnosti bylo něco tak mladistvého a noblesního, že jsem na ní mohla oči nechat. A už jsem spřádala myšlenky: To nebude Češka, to je Švýcarka nebo Rakušanka. Nebo restituentka. Nebo že by nějaká celebrita? Musela jsem vypadat jako blázen, protože se ke mně naklonila a zeptala se, jestli něco nepotřebuju. „Já bych vám jen chtěla říct, že jste velice krásná,“ vyhrkla jsem. Usmála se a poděkovala za kompliment. Začaly jsme si povídat. Žádná restituentka, nýbrž bývalá profesorka dějepisu, která přežila těžkou nemoc i ztráty v rodině, ale přesto se rozhodla žít, ne jen přežívat. „Nestýkám se s lidmi, kteří mi berou energii, nerozčiluju se kvůli věcem, které nemůžu změnit, a snažím se ke všemu přistupovat s humorem. My jsme se s mužem doslova prosmáli manželstvím,“ vyprávěla. A já se tak mezi zastávkami Vodičkova a Veletržní palác dozvěděla vše podstatné o životě. Ve Veletržní paní profesorka vystupovala, šla totiž na výstavu. Ještě na poslední chvíli jsem se jí stihla zeptat: „Promiňte tu troufalost, ale kolik je vám let?“ „Pětadevadesát, děvenko,“ odtušila a já zůstala stát s otevřenou pusou. Od té doby na ni často myslím. Chtěla bych umět takhle stárnout. Pokud jste na tom stejně, tak pamatujte: S úsměvem jde všechno líp!“