Máme pro vás několik ověřených metod, jak zabránit pohřbení zaživa
Foto: Antoine Wiertz, Public domain, via Wikimedia Commons
V době, kdy lékařská vyšetření ještě nebyla na tak vysoké úrovni, se lidé o to víc báli, že je pohřbí zaživa. Za tímto účelem vzniklo několik různých metod, jak tomu zabránit, které frčely zejména ve viktoriánské době.
Bezpečnostní rakve
Jednou z nejoblíbenějších metod byly bezpečnostní rakve. Oproti klasickým rakvím pohřbeným poskytovaly možnost z nich uniknout a dát nahoře najevo, že jsou stále naživu. Bezpečnostní rakve mnohdy měly pohodlnou bavlněnou výplň, krmící hadičky, systém provazů připojených ke zvonkům, a únikové poklopy. Bohužel řada z nich zapomínala na naprosto základní požadavek: poskytnout dostatek vzduchu.
Prototypem bezpečnostní rakve se stal vynález z roku 1791. Robert Robinson z Manchesteru se nechal pohřbít v mauzoleu v rakvi s odstranitelným skleněným panelem. Než zemřel, Robinson své rodině nakázal, aby pravidelně sklo kontrolovali. Pokud by se na něm srážel jeho dech, měli panel oddělat a z rakve ho vysvobodit. První oficiálně zaznamenaná bezpečnostní rakev nicméně byla pro vévodu Ferdinanda z Brunswicku, který zemřel roku 1792. Jeho rakev měla vzduchovou trubici, zámek na víku, k němuž měl vévoda klíče v kapse, a okno, které dovnitř pouštělo světlo.
V roce 1892 bezpečnostní rakve zažily renesanci díky systému zvonků, který vymyslel Dr. Johann Gottfried Taberger. Zvonky nad zemí byly připojené k provazům přidělaným k tělu, rukám a nohám pohřbeného. Pokud zvonek zazvonil, hlídač na hřbitově vložil do rakve trubičku a pumpoval do ní vzduch prostřednictvím měchů, dokud nebylo možné pohřbeného z rakve vysvobodit. Nevýhodou této metody bylo, že v důsledku přirozeného rozkladu lidského těla se mrtvola často nafoukla tak, že zvonek zazvonil. Navzdory popularitě bezpečnostních rakví neexistuje důkaz, že by někdy někoho zachránily před pohřbením zaživa.
Speciální márnice a sekání hlav
Ne každý, kdo se obával předčasného pohřbu, si nicméně mohl dovolit pořídit bezpečnostní rakev. Proto vznikly další metody, jak tomuto hrůznému scénáři zabránit.
Jedním ze způsobů, o nichž se nejčastěji psalo v novinách, byla výstavba „čekacích márnic“, které používali v Německu. Ideální čekací márnice byla ostře hlídaná budova, kde bylo možné těla skladovat, dokud neprokázala známky rozkladu – anebo známky života.
Noviny navrhly i další metody pro ověření smrti, jako byl například rentgen vnitřních orgánů, kápnutí rulíku do očí, na který zorničky reagovaly, anebo vpíchnutí látky, která by zbarvila kůži a oči člověka, pokud by byl naživu.
Někteří lidé se natolik obávali pohřbení zaživa, že si vyžádali specifické zákroky. Například chtěli, aby jim před pohřbem usekli hlavu anebo propíchli srdce jehlou.
Bez bolesti to nešlo
Kdo by se v 18. a 19. století těšil, že ho po smrti už nebude nic bolet ani zraňovat, neměl tak úplně pravdu. Tehdejší lékaři již měli určité povědomí o fungování nervového systému a začali využívat posmrtné testy prstů. Dle jejich názoru šlo o části těla, které poskytovaly jasné známky srdeční činnosti. Bohužel pro potenciálně stále žijící lidi, které lékaři těmto testům podrobili, jejich provedení bylo často nesmírně bolestivé.
Jeden z testů například zahrnoval držet prst zemřelého nad plamenem svíčky, aby lékař mohl najít důkaz fungujícího krevního oběhu. Mnohem bolestivější test, pro živé lidi určitě, bylo odseknutí prstu. Mělo se za to, že šok způsobený odstraněním natolik citlivé části těla by okamžitě probudil každého, kdo by stále žil.
Odřezávání prstů nebylo jedinou metodou, jak lidi šokem probrat k životu. Běžně se na bezvědomá těla lila vařící voda, která nebohého omdlelého člověka mohla vážně popálit. Angličan jménem Barnett vymyslel obdobnou metodu: pálit kůži na ruce domnělé mrtvoly. Pokud se začaly tvořit puchýře, daná osoba byla stále naživu. Podobně někteří doktoři doporučovali pálit nos člověka, aby ho případně probudili.
Neviditelná zpráva
Jeden z nejzvláštnějších způsobů, jak zabránit předčasnému pohřbu, by se dobře vyjímal i ve špiónském filmu. Lidé ho využívali v 90. letech 18. století v Anglii. Nad mrtvé tělo položili skleněný panel. Na spodní straně skla bylo dusičnanem stříbrným napsáno „jsem mrtvý.“
Tato zpráva byla neviditelná až do doby, dokud se tělo nezačalo rozkládat a vypouštět sirovodík. Poté, co šlo zprávu přečíst, ostatní lidé věděli, že je bezpečné tělo pohřbít.