Od položení základního kamene v roce 1868 ušlo Národní divadlo pěkný kus cesty
Foto: VitVit / Creative commons, CC-BY-SA
Příběh Národního divadla je v mnoha ohledech poutavým, inspirativním a také unikátním vyprávěním o tom, jak jedna myšlenka, je-li lidem představena srozumitelně a srdečně, dokáže sjednotit celý národ.
Myšlenka postavit divadlo se poprvé objevila na podzim roku 1844 na schůzích vlastenců v Praze. I v té době však fungovala silná byrokracie a získat jednotlivá povolení trvalo celá léta. V roce 1851 pak začaly vznikat první veřejné sbírky na podporu stavby. Později byl odkoupen pozemek na břehu Vltavy, a představa divadla tak začala nabývat konkrétních rozměrů.
Cestou k Národnímu divadlu vzniklo Prozatímní divadlo
Do rozvoje Národního divadla značně zasáhl Bachův absolutismus. I tak se však zakladatelé divadelní scény nechtěli vzdát. V roce 1862 tak bylo otevřeno tzv. Prozatímní divadlo. Přestože fungovalo necelých 20 let, dokázalo v českém národě vzbudit představu o tom, jak by jednou mohla tato scéna vypadat. Některé z části budovy se pak staly základem pro výstavbu divadla Národního.
Začátek stavby
V roce 1865 vznikl první projekt pro stavbu. Po oficiální výhře v soutěži pak započala stavba a již v roce 1868 byl položen základní kámen. V roce 1875 dosáhla nová budova plné výšky a v roce 1877 bylo divadlo zastřešeno. Od roku 1873 probíhaly soutěže na vnitřní výzdobu budovy, jejíž scénář vypracovala zvláštní komise v čele s Karlem Sladkovským.
Dvojí slavnostní otevření
Národní divadlo bylo otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy rakouského korunního prince Rudolfa. Odehrálo ještě 11 představení, než byla budova uzavřena, aby bylo možné dokončit dokončovací práce. Během prací však vypukl 12. srpna 1881 požár, který zničil měděnou kopuli, hlediště a jeviště divadla. Požár byl považován za celonárodní katastrofu a rozjela se nová sbírka na znovuotevření. K tomu nakonec došlo 18. listopadu 1883 představením Smetanovy slavnostní opery Libuše, která byla složena speciálně pro tuto příležitost.
Budova pak následně sloužila bez větších úprav dalších téměř sto let. Teprve 1. dubna 1977, po představení Jiráskovy Lucerny, bylo divadlo na šest let uzavřeno. Při znovuotevření pak byla opět přítomna Smetanova Libuše.
Mýty a legendy zpoza opony
K Národnímu divadlu se váže řada tajemných a zajímavých příběhů. Jeden z nich se váže k samotnému základnímu kameni. V roce 1868 prý měla být do základů divadla zazděna sudička se svěcenou vodou požehnanou od samotného svatého Cyrila. K prvním dárcům při veřejných sbírkách patřila Otylka, děvčátko z Vídně. Její jméno se objevilo i po letech při dalších benefičních akcích na podporu stavby divadla, které organizovala po celém venkově a jejichž výtěžek posílala dál do Prahy. Později se její jméno proslavilo i na scéně Národního divadla – šlo o herečku Otýlii Sklenářovou-Malou.
Příběh Národního divadla tak oplývá skutečně silnými okamžiky i historkami zahalenými tajemstvím. Jisté ovšem je, že se píše dál, a je tak otázkou, co k dějinám této dnes již legendární stavby připíše budoucnost.