Život ve středověkých leprosáriích byl svázaný přísnými pravidly, jejichž porušení se tvrdě trestalo
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Leprosária byla speciální zařízení zajišťující izolaci malomocných od zdravé společnosti. Ve středověku byl zde život velmi náročný a panovala zde přísná pravidla. Budovy byly často umístěny mimo města, aby nemocní neohrožovali zdravé obyvatele.
Lepra je jednou z nejstarších nemocí
Malomocenství, známé též jako lepra nebo Hansenova choroba, je nemoc stará více než 4 000 let a pochází z Indie. V minulosti byla nejčastěji považovaná za boží trest a mnoho malomocných bylo diskriminováno a odsouzeno. Ve skutečnosti se jedná o infekční onemocnění způsobené bakterií Mycobacterium leprae. Přenáší se zejména prostřednictvím kašle nebo kýchání. První příznaky malomocenství se obvykle objevují až po několika letech od infekce. Patří mezi ně ztráta citlivosti kůže, vypadávání vlasů, vředy na kůži a deformace prstů a nohou. V současnosti se léčí včasným podáním antibiotik, jinak může dojít k trvalému poškození. Dnes je nemoc poměrně vzácná a vyskytuje se především v rozvojových zemích.
Ve středověku byla jedinou léčbou izolace
Malomocenství bylo v středověku velkým problémem. V té době nebyla k dispozici účinná léčba a nemoc se rychle šířila. Nejlepší způsob, jak zabránit šíření nemoci, byla naprostá izolace postižených. Leprosária, speciální útulky pro malomocné, se v Evropě objevovala od 11. století do 14. století. Jen v Anglii jich bylo více než 300. Většina z nich byla provozována církví. Lidé s leprou byli nuceni odejít ze svých domovů a žít v leprosáriích. Tam byli odděleni podle pohlaví a mohli si vzájemně pomáhat při péči o svá zranění. Leprosárium bylo většinou velmi malé a mělo jen základní vybavení. Nemocní měli k dispozici jen to nejnutnější, jako jsou postele, nádobí a nástroje na péči o svá zranění.
Přísné tresty sloužily jako prevence šíření nemoci
Většina zařízení byla financována z milodarů. Život v leprosáriích byl velmi přísně regulován. Nemocní měli přísná pravidla, která museli dodržovat. Například nemohli opustit leprosárium bez povolení, nemohli se účastnit veřejných akcí a museli dodržovat celibát. Také museli nosit speciální oblečení, aby byli snadno rozpoznatelní jako lidé s leprou. Nemocní, kteří se pokusili opustit leprosárium bez povolení, byli mučeni, a někdy dokonce zabiti. Tyto přísné tresty měly za cíl zabránit šíření nemoci. Studie kosterních pozůstatků z anglického leprosária ukázaly, že lidé zde trpěli také nedostatkem potravy a dalšími zdravotními problémy.
Nové výzkumy ukázaly, že ne vždy to bylo tak strašné
Vše nasvědčuje tomu, že se zde život velmi podobal životu v klášteře. Nemocní se také modlili a hledali útěchu ve víře. Setkávali se s lidmi, kteří měli podobné zkušenosti a mohli si navzájem pomáhat. Zároveň měli povolené návštěvy. Mnoho leprosárií mělo pozemky, kde se nemocní procházeli a věnovali se pěstování zeleniny. Někteří lidé dokonce věřili, že malomocní jsou skrze své postižení blíže k bohu a byli na ně shovívavější a prokazovali jim úctu. Po epidemii černé nemoci v druhé polovině 14. století se ale podmínky v leprosáriích vlivem větší kontroly a stigmatu zpřísnily. Malomocní byli více izolovaní a sociálně omezeni. V té době také nemoc začala ustupovat a z mnohých leprosárií postupně vznikly chudobince nebo všeobecné špitály.
