Zženštilost Sparťanů pobavila perského krále: Zřejmě kulturní nepochopení
Foto: papadimitriou / Depositphotos a Jacques-Louis David / Public Domain, Wikimedia Commons
4 min
Zapomeňte na mýty o starověkém Řecku, kde ženy byly jen stíny domácností a vojáci si před bitvou lakovali nehty. Archeologické nálezy a historické záznamy odhalují překvapivý pohled na to, jak hluboce byla krása a péče o zevnějšek zakořeněna v každodenním životě i posmrtných rituálech. Dokonce i bohové, zdá se, měli své „beauty rutiny“, jak dnes říkají tzv. influenceři.
Zdá se, že starověcí řečtí autoři ve svých textech opomíjeli ženy a soustředili se spíše na jejich roli hospodyň a matek. Nicméně, tento pohled je v rozporu s uměleckými díly té doby. Malby na vázách a sochy totiž odhalují, že ženská krása byla v antickém Řecku vysoce ceněna a obdivována. Dokonce i samotní bohové, včetně vládce Dia, podléhali půvabu smrtelných žen a často je navštěvovali.
Péče o vzhled hrála v životě starověkých (nejen) žen významnou roli, což dokazují nejen umělecká díla a literární texty, ale i archeologické nálezy, o kterých mimochodem informuje publikace Půvab a sňatek Úděl dívek ve starém Řecku, jež byla vydána při příležitosti stejnojmenné výstavy v Muzeu antického sochařství a architekrury v Litomyšli.
Víc než jen marnivost
Šperky, hřebeny, zrcátka a kosmetické nádobky, které ženy doprovázely na poslední cestě jako součást pohřební výbavy, a vyobrazení těchto předmětů na náhrobních stélách a malovaných nádobách s pohřebními motivy, svědčí o tom, že ženy se o svůj zevnějšek staraly i po smrti. Nicméně, tyto předměty nelze vnímat pouze jako symbol ženské marnivosti, ale spíše jako důkaz toho, že krása a péče o ni byly součástí života i smrti.
„Snaha předstoupit před vládce Podsvětí důstojně a v celé své kráse nebyla vlastní jen ženám. Hérodotos líčí, jakou péči věnovali úpravě svého vzhledu, zejména pak úpravě vlasů, Sparťané před bitvou u Thermopyl - počáteční pobavení perského krále nad jejich zdánlivě zženštilým a nemužným počínáním se mění v úžas, když se od svých poradců dozvídá, že Řekové tak činí v očekávání blížící se smrti,“ přibližují autoři publikace jan Bouzek a Lenka Vacinová.
Rituály Sparťanů očima Xerxa I.
Co se týče zmínky o tom, jak se perský král bavil nad zženštilostí Sparťanů, tato informace pochází především od řeckého historika Hérodota. V jeho díle „Dějiny" (5. st. př. n. l.) se objevuje pasáž, kde Xerxés I., perský velkokrál z rodu Achaimenovců vládnoucí od 486 do 465 př. n. l.) reaguje na přípravy Sparťanů před bitvou u Thermopyl. Podle Hérodota Xerxés a jeho doprovod pozorovali Sparťany, jak si upravují vlasy a připravují se na boj. Xerxés se měl nad jejich chováním pobavit, protože mu připadalo zvláštní, že se vojáci před bojem věnují takovýmto „zženštilým" činnostem.
Legendární bitva u Thermopyl byla bitvou mezi řeckými vojáky v čele se Sparťany proti milionové perské armádě krále Xerxa I. Bitva proběhla v srpnu nebo září 480 př. n. l. a Řekové v ní podlehli perské přesile.
Reakce perského krále by se ale podle historiků dala interpretovat jako projev kulturního nepochopení. Perská a řecká kultura se výrazně lišily. To, co se Peršanům zdálo zženštilé, mohlo mít pro Sparťany rituální význam. Xerxes viděl v péči o vzhled před bitvou slabost, zatímco Sparťané tímto způsobem projevovali svou odvahu. Připravovali se na jistou smrt, a proto se věnovali rituálům, které pro ně měly hluboký smysl.
Hérodotova řecká perspektiva
Podobně by se dalo nahlížet na pojetí té doby prostřednictvím autora „Dějin“. Hérodotos byl řecký historik, a proto jeho pohled na perské události může být ovlivněn řeckým úhlem pohledu. Jeho dílo je sice cenným zdrojem pro další generace, ale je třeba k němu přistupovat s kritickým myšlením.
Posmrtné i božské krášlení ve starověku
„Nemenší pozornost se pak věnovala i úpravě nebožtíků, jejichž těla se omývala, upravovala a natírala vonnými mastmi. Neupravený zevnějšek a rozcuchaná kštice byly společensky přípustné pouze jako výraz zármutku pozůstalých,“ vysvětlují autoři publikace Bouzek a Vacinová.
Ani bohům nejstaršího řeckého básníka Homéra, kteří se tolik podobají lidem, není cizí usadit se před zrcadlem, ač by se zdálo, že toho ve své dokonalosti nemají zapotřebí. Dokonce i jejich motivace bývá velmi lidská, jak je možné se dočíst v Homérově Iliadě z poloviny 8. století před naším letopočtem.